Přihlášky na týdenní kempy 2018 v Plzni, Praze a v Klatovech jsou již spuštěny. Více zde ->

Osobní příběh Lukáše Zdrhy – Otevření knihy J. Jágra mi změnilo život

Bylo mi tehdy 10 let a já v té době překonal těžké astma, které mi do té doby znemožňovalo prožít můj velký sen, stát se hokejistou a najednou jsem stál na ledě v brankářské výstroji v „mém“ chrámu plzeňského zimního stadionu, kterou jsem kvůli zmíněným zdravotním obtížím chodil navštěvovat pouze jako velký fanda místního A týmu.

Začátky to nebyly vůbec lehké, s hokejem jsem začínal na přelomu čtvrté a páté třídy, všichni uměli perfektně bruslit, brankáři předváděli stejné zákroky, jako jsem vídal jen z hlediště nebo u televize, zatímco já měl problémy udržet se vůbec na nohou. Vyslechl jsem si ze začátku spousty posměšků, hráči mi přehazovali věci v šatně atd. Ještě dřív než můj sen začal, jsem ho chtěl vlastně ukončit, protože jsem tohle nechtěl již dál absolvovat. V začátcích mi ale hodně pomohli tehdy mojí noví spoluhráči Honza Stránský a Míra Brand, za což jsem jim do dneška od srdce vděčný, mimochodem oba nyní úzce spolupracující s LZ hokejovou školou. Honza jako profesionální hráč často navštěvuje naše tréninky a kromě podpisů rozdává velmi cenné rady a Míra jako jeden z hlavních trenérů.

Jednou večer přišla ta chvíle, o níž můžu tvrdit dodnes, že mi změnila život a to nejen po stránce hokejové. Otevřel jsem knihu Jaromíra Jágra, v níž detailně popisoval, jak v mládí trénoval daleko víc a jinak než ostatní a já si uvědomil, že pokud chci dosáhnout svého snu, musím trénovat víc než ostatní a hlavně musím přemýšlet jinak než ostatní, zkrátka jít si svojí vlastní cestou a začal jsem ihned, nečekal jsem na ráno, ale vstal jsem z postele a ještě ten večer jsem udělal 1000 dřepů, tak jako to kdysi dělal Jágr. Druhý den jsem nemohl vůbec chodit, na tréninku jsem přežíval, ale moje myšlení se natolik změnilo, že jsem věděl, že nesmím přestat a druhý den jsem je udělal znovu. V 11 letech jsem už začal studovat videa ze zápasů, kde jsem sledoval, jak jednotlivé situace brankáři řeší. Tehdy dávali hokej v televizi pouze ve čtvrtek večer a to jsem nemohl nikdy zmeškat. Ve 12 jsem si usmyslel, že si půjdu zatrénovat vždy před ranním tréninkem, který začínal v 6:20. Tátu jsem tak vzbudil, aby mě mohl odvézt na zimák už na půl šestou. V době, kdy někteří hráči se možná ještě brodili z postele já už se rozcvičoval před zimním stadionem. Dnes když už znám problematiku sportovního tréninku zjišťuji, že jsem se nezlepšoval ani tak svým tréninkem, který v sobě moc odbornosti opravdu neměl, ale myšlením a přesvědčením, že když jdu touhle cestou a dělám tyhle věci, tak se to musí promítnout na ledě a sám jsem si tak vsugeroval, že po každém tréninku jsem zase o krok dál a získával tím více na sebevědomí.

Extrémně talentovaný jsem nikdy nebyl, ale tvrdá práce se vyplatila a výsledky se začaly dostavovat. Z brankářské „čtyřky“ jsem se během dvou let posunul na dvojku, od dalšího roku jsem již chytal pravidelně, kdy jsme se v bráně střídali, v 15 přišla pozvánka na reprezentační sraz brankářů U16 ze západočeského kraje, ze kterého jsem se probojoval na reprezentační sraz celorepublikový. Pak ale přišla pro mě obrovská rána. Zranění třísel a konec mého krátkého snažení probojovat se alespoň na jeden zápas do profesionálního hokeje.

Vlnu štěstí vystřídaly deprese, na chvíli pro mě svět přestal existovat, rodina mi v tu chvíli moc pomohla a já dostal nový cíl. Jako hráči mi to nevyšlo, ale na trenéřinu pozdě určitě nebylo. A začal jsem opět ihned. Vypůjčil si nejrůznější knihy, studoval videa a také si znova prošel tou fází, kdy se mi hráči se kterými jsem hrál a u kterých jsem si svými výkony zajistil respekt opět posmívali, což jsem ještě umocnil tím, že jako již bývalý brankář jsem se vydal na cestu týmového coachingu. Byl jsem však již o zkušenost bohatší a tyto situace přecházel s vědomím toho, že mám v rukávě velký trumf – během mé aktivní činnosti jsem totiž získal moje přesvědčení o mojí vlastní pracovitosti o vytvoření své vlastní cesty k úspěchu. Moje přesvědčení, že přemýšlím jinak než ostatní a že pokud chci být lepší než ostatní, musím udělat něco navíc, vymyslet nový systém tréninku, že se musím inspirovat jen od nejlepších, ale zároveň je nekopírovat. Zkrátka jsem se rozhodl, že do všeho jdu znovu od nuly.

S opravdovým trénováním jsem začal v Rokycanech a postupně se vypracoval od 6. Třídy až do juniorů a rokycanského A týmu a vybojoval celkem 4 krajské tituly, co na to, že někteří lidi se na mě koukali divně, že takovou soutěž beru tak prestižně s profesionálním přístupem, se kterým se možná na takové úrovni nesetkali. Já to však tak nevnímal, byl jsem vděčný a vážil si i možnosti trénovat na krajské úrovni a věřil, že můj jiný přístup, moje vlastní cesta povede k úspěchu a k dalšímu posunu směrem k profesionálnímu hokeji.

Ve 24 letech najednou přišla nabídka z druholigových Klatov a já se stal nejmladším trenérem v historii klubu. Cítím, že Ti kteří se mi v 16 posmívali, mě najednou začali brát vážně, na to se ale nedívám. Posilněn vírou ve své schopnosti jsem se s vervou pustil opět do práce, inspirován mnoha světovými odborníky, ale stále svojí cestou kráčím ke splnění svého snu, možná se mi to povede a možná taky ne, ale už teď vím, že díky změně myšlení, že pro úspěch dělám více než ostatní a s důvěrou v to, jak to dělám, dokáže člověk věci, které se zdají nesplnitelné a není nic horšího, než si později říct: „Mohl jsem pro svůj sen udělat víc, ale teď už je pozdě“ . Dodnes děkuji bohu za otevření knihy Jaromíra Jágra, která mě naučila vnímat svět odlišně a jinak než ostatní.

Pokud chceš také nastartovat svoji vlastní cestu právě nastal ten správný čas díky online revoluci LZ

CHCI NAČÍT SVOJI VLASTNÍ CESTU!